Zjistila jsem, že mám celkem dar netrefovat různé významné žrací dny přesně o týden. Jednou třeba americký Národní den banánového chlebíčku, to jsem ho o týden předběhla (normálně se slaví 23. února). To by tak nevadilo. Ale teď jsem ve čtvrtek 20. března prošvihla francouzský Jour du Macaron! Ne že bych o něm nevěděla, to jó, ale já prostě jen zapomněla dovézt si domů mandlovou moučku (která je teď na severu k nesehnání)...
No.
Prostě pitomá.
Ale včera jsem to napravila a to rovnou přímo podle Pierra Hermé a nikdy jsem nebyla s mýma makronkama spokojenější.
A vlastně jsem si tím týdenním zpožděním zprůměrovala ten předstih s banana bread. Takže to je jako kdybych se v obou termínech trefila přesně.
No né?
Jo a jinak makronky, které jsou teď v Čechách děsně in, jsou už prý v Paříži out. To jim na chuti ale nic neubírá, tak proč se jim nevěnovat dál... (Btw - in jsou teď prý éclairs. Ty už tu mám taky, předcházím dobu. Tu českou. Chňá.)
Pokud jde o makronky, tak mi vlastně nikdy nepřišly nijak nevyzpytatelné, jak se o nich vykládá, ale možná jsem jen měla kliku (totálně se mi nepovedly jen jednou a to v cizí troubě). Dřív jsem používala tzv. francouzský způsob přípravy (sníh se šlehá rovnou s cukrem, pak se přimíchají suché ingredience), ale výzva pro mě byl tzv. italský způsob, který používají také slavná pařížská cukrářství Pierre Hermé nebo Ladurée, tady se používá cukrový rozvar, který se musí ohřát na přesnou teplotu a který se pak všlehá do sněhu (a cukrového rozvaru se bojím úplně stejně jako karamelu!).
Nakonec to až tak děsivé nebylo, makronky vyšly úplně krásně a ještě mi přijde, že u tohoto receptu není tak nutné trefit nejideálnější teplotu v troubě.