Wannabe baristka Káča

Chci pracovat v kavárně.

Ne, nemám praxi.

Ne, nejsem dostatečně dekorativní, aby mě někde vzali i bez praxe.

Ne, praxe se nezískává hodinami, které jsem proseděla v kavárnách.

Ještě mám co dělat.

Takže...praxi přímo v provozu hned tak neseženu, tak jsem se rozhodla udělat si alespoň baristický kurz. Ne že bych nějak extra věřila, že mi to zlepší výchozí pozici, spíš jsem to brala jako možnost ověřit si, jestli by mě to bavilo. A jestli třeba nemám pro věc nějaký skrytý talent.

Bavilo. A nemám.

Latté "art". Jablko. Omyl. (Ale to se neříká.)

Jak napovídá (těžce nekvalitní) fotka, zvolila jsem kurz Barista v Coffee Club academy v Brně. Vzhledem k tomu, že Brno nabízí hodně podobných kurzů, rozhodovala jsem se v první řadě podle referencí, které jsem našla na internetu, ale také podle toho, jak důvěryhodně na mě působila webová prezentace kávových škol. Z toho všeho mi nejlépe vyšla právě Coffee Club academy. Jako bonus měli kurz vypsaný hned na následující týden a bylo v něm poslední volné místo. To je přece znamení, ne?

Kurz vedl Michal Nováček z Coffee Clubu (seznam jeho úspěchů je třeba tady) a trval celý den (od 9 ráno cca do 6 večer). 

Dopoledne bylo věnováno teorii - asi jsem se nedozvěděla nic převratně nového, spíš jen doplnila nějaká bílá místa, ale i tak mě bavila. 

Praktická část nás měla naučit, jak správně nastavit mlýnek, aby nám vzniklo ideální espresso. Nebo co nejideálnější. Nebo prostě espresso, ne dřevěná voda. Už tady jsme se s "kolegyní" Martinou totálně zasekaly (hlavně já), neboť jsme se nikdo s nikým nedokázali shodnout na tom, co znamená, že se mlýnek utahuje/povoluje proti/po směru hodinových ručiček. Vše se nakonec nějak vyjasnilo (kašleme na hodiny, všímejme si spíš čísel na mlýnku) a i mně nakonec vyteklo optimální espresso, které se vlezlo do limitu 30 ml za 30 vteřin. A mělo cremu!

Po espressu následoval trochu větší oříšek - cappuccino, pěna. Čistě teoreticky se nejedná o nic těžkého. Tryska pod úhlem 45°, má se dotýkat hladiny mléka, vytvořit tryskou vír, po čase potopit (nebo se potopí sama), šlehat na 65-70°C (prostě až konvička začne pálit do ruky), vypnout trysku, odložit pěnu, udělat espresso, "uhladit" pěnu a nalít pěnu. Žádný složitosti, že? Jenže to byste nemohli být jako já: 1. neodhadnu 45°, 2. mám pomalé ruce, takže trysku pouštím pomalu, 3. neodhadnu teplotu, 4. trysku vypínám pomalu. Po chvíli trénování se začalo alespoň trochu dařit, ale občas už jsem ze sebe i tak začínala být docela zoufalá (a asi nejen já) a veškerou energii jsem investovala do toho, abych se nevztekala/nebrečela. Na poslední dvě cappuccina jsem se dostala do jakési letargie a právě ta dvě cappuccina byla to nejlepší, co jsem za celý den vytvořila. 

Úplně poslední. Úplně nejlepší. S pokusem o latté art. Jen trochu unavené. 

Na závěr nám bylo řečeno něco o údržbě technologií - mlýnku a kávovaru, dostali (teda dostaly, byly jsme samé baby) jsme certifikáty a vydaly se vstříc baristickým zítřkům. (Chňá! Úplně si nefandím.)

Takže jaký je závěr?

1. Moje levá ruka je vážně levá. A pomalá.
2. Káva mě baví!
3. Moc mi to nejde.
4. Chci se to naučit!
5. Kurz v Coffee Club academy rozhodně doporučuju, Michal Nováček je vážně dobrý (a trpělivý) lektor.
6. Svým kolegyním, Michalovi N. a celému Coffee Clubu přeju jen to nejlepší a hodně úspěchů!

První povedenější cappuccino. Pak následovala série mega failů.

PS: Za kvalitu fotek se omlouvám, telefon mi víc nedovoluje a instagram to nezachrání.

PPS: Už jsem i na Facebooku, tak lajkujte!